Dominanta postmoderní spirituality: hledání
Na okraji pouště v chudé chatrči žil jednou jeden stařec s dcerou jménem Agapé, která okouzlovala lidi svou neobyčejnou dobrotou a krásou. Ucházelo se o ni mnoho ženichů. Ona však vůči všem nepřestávala trvat na své velice zvláštní podmínce: může spojit svůj život jen s tím, kdo jí dokáže postavit velký a pevný dům na poušti. Tato podmínka většinu ženichů okamžitě odradila. Bylo jim přece předem jasné, že je nesplnitelná: písek na poušti se stále pohybuje, nelze na něm vystavět trvalejší obydlí než stan nebo jednoduchou chatrč. Ne všichni však takto naslouchali střízlivému hlasu zdravého rozumu. Nedaleko od starcova a dívčina domova bydlelo se svými rodiči sedm zdatných bratří. Jak postupně dospívali, neměli oči pro nic jiného než pro krásnou Agapé. Každý z nich byl ochoten podstoupit cokoli, aby ji získal.
První se do pouště vypravil nejstarší z nich. Jako vždy, měl i nyní nejvíce sebevědomí: „Můj dům přece nespadne. Agapé bude má.“ Vyhledal rovné místo a postavil dřevěný dům, jehož jednotlivé části byly vzájemně velice pevně skloubeny. Pak vyčerpán obtížnou činností odpočíval, jist si svým zítřejším úspěchem. V noci nastala nevídaná písečná bouře. Vítr odnesl celý dům na míli daleko a mladý muž, který přitom vypadl z okna, zahynul uprostřed rozběsněných živlů.
Přišla chvíle druhého bratra. „Teď ho naposledy trumfnu svou chytrostí,“ pomyslel si a pustil se do díla. Snažil se bratrův dům, který stále držel dobře pohromadě, opatrně podkopat a podstavět mu ty nejlepší základy, jaké jsou v písku vůbec možné. S veselou myslí pracoval a těšil se na nevěstu. Když byl v nejlepším, písek se pod vahou domu hnul zcela nečekaným směrem a kopajícího mladíka pohřbil.
Osud dvou nejstarších pokládal třetí bratr za dostatečné varování před jakýmkoli nedomyšleným počínáním. Rozhodl se prozkoumat především všechny podmínky a okolnosti díla. Povzbuzován horoucím pomyšlením na Agapé pilně studoval pohyby písku a vlastnosti stavebních materiálů, snažil se odhalit všechny pohybové zákonitosti, s nimiž je nutno počítat, až se dopracoval ke skutečně solidní teorii. Praktické řešení však bylo stále v nedohlednu. Přesto se nevzdával a stále znovu se hluboce nořil do svého bádání, při němž vždy zcela zapomínal na své okolí. Tak se stalo, že si jednou včas nepovšiml škorpióna a zahynul na jeho uštknutí.
Čtvrtý bratr byl otřesen prokázanou bezvýhledností situace. Byl odmalička velmi citově vnímavý a k dívce Agapé se upínal s bezbřehou touhou. Zároveň jasně věděl, že nic lepšího než starší bratři nevymyslí. Nevěděl, co si počít, cítil jen, že nemůže bez Agapé žít. V úzkosti a smutku bloudil bezcílně po poušti a skládal nádherné básně o svém tragickém citu. Jeho jemná a křehká duše brzy podlehla zoufalství. Spáchal sebevraždu.
Pátý viděl, že mu zbývá už jen jediné východisko, které je možná konečně to pravé. Jestliže ze všeho, co je pozemské a lidské, číhá při snaze dosáhnout Agapé smrt, pak je třeba upnout se jedině k nadpřirozenu. S hluboce zbožnou myslí, která v oddané víře očekává už jen zázraky, odebral se do domu na poušti. Učinil z něj chrám. Denně přinášel oběti, meditoval, postil se a poroučel se do Boží vůle. Žil jako světec a pověst o tom se rozletěla. Přicházeli lidé a přijímali od něho požehnání a rady. S domem se však nedělo vůbec nic. Stál na písku, stále stejně ohrožen jeho nenadálým pohybem. Víra nepřinesla mladému muži vytouženou Agapé. Jeho prožívání bylo složité, plné rozporů. Nechtěl si přiznat, že nezískal Agapé, nechtěl o ní už vědět. To, že se musel do zbožných úkonů nutit, si vykládal jako svou zvláštní zásluhu, která ho povznáší blíže k Bohu. Svůj občasný odpor k lidem chápal jako projev vlastní svatosti toužící po samotě a jako příležitost k sebeobětování. Byl zoufale závislý na všem, co mu umožňovalo odvádět pozornost od pravdy v jeho nitru, že v jeho životě nesnesitelně chybí Agapé. Své utrpení se snažil vykládat jako tajemnou zkoušku seslanou Bohem. Lidé ho ochotně chápali v témže duchu, a když jednoho dne na své srdeční obtíže zemřel, vystrojili mu slavný pohřeb.
„Bez přijetí pravdy není spásy,“ jasně si uvědomil šestý bratr, který celé počínání svého staršího sourozence pozorně sledoval. „Je třeba začít úplně znovu, od základů.“ Starý dům mu připadal jako odporný vetešnický krámek všech lidských omylů a zbloudilostí. Spálil ho se všemi posvátnými předměty, milostnými básněmi, vědeckými texty a pracovním nářadím, které v něm zanechali jeho starší bratři. S čistým a odhodlaným srdcem se dal do kopání hlubokých základů nového domu pro Agapé. Musí být přece možné prokopat se pískem až k pevnému podkladu a na něm zbudovat dům, nad nímž by už žádné povrchní řádění živlů nemělo moc. Kopal a kopal, nevšímal si ničeho jiného. Dostával se stále hlouběji, ale sil mu stále rychleji ubývalo. Jeho ruce byly plné mozolů a krve, jeho záda byla černá od slunce, jeho nohy byly vratké a oči plály podivným žárem. Tím více kopal. Jednoho dne přestal jíst, aby neztrácel příliš času. Zemřel jako šílený, na dně své jámy, s rukama křečovitě zabořenýma do nekončících vrstev písku.
Sedmý, nejmladší, hluboce sdílel se svým starším bratrem jeho vášeň pro pravdu. Tušil, že jen skrze ni vede cesta k Agapé, po níž toužil tolik, že dobrovolně se jí vzdát pro něj znamenalo totéž co smrt. Dal se tedy stejnou strašlivou cestou jako jeho bratr, ale veden neurčitým zásvitem naděje, že snad je možno dát se vést i skutečnostmi existujícími mimo vlastní železnou vůli. Odcházel na poušť nejen s pevným úmyslem nic nepříjemného si ze skutečnosti nezastírat, ale i s jemnou otevřeností vůči všemu pozitivnímu, co by mu mohlo nějak zvenčí pomoci a nebylo přitom pouhým záludným sebeklamem. V tomto pečlivě hlídaném stavu duše se pustil do hloubení základů. Ani tehdy, když mu práce šla velmi dobře od ruky, nepropadl pyšnému opojení – zkoumal a pečlivě zajišťoval písek, aby se nesesul. Když se mu dílo naopak nedařilo, vkládal své pocity smutku, bezmoci a úzkosti do lyrických básní – tím se od nich osvobozoval. Snad se i modlil – ale spíše to bylo sebezapomínající naslouchání drtivě vážnému tichu noční pouště, které ho vnitřně proměňovalo. Cítil, jak všechno kolem něj ho mlčky podporuje v jeho počínání. „Vydržím, i kdybych se měl prokopat do samotného jádra Země. Vždyť nemám co ztratit kromě své touhy.“ Opotřeboval už všechny nástroje a musel pokračovat holýma rukama, z posledních sil své odevzdanosti: aniž o tom věděl, nadobro už ztratil sám sebe. A teprve tehdy se to stalo. Země pod odhrábnutým pískem se náhle otevřela vytrysklým proudem vody. Nádherná fontána se stříbřitě zaleskla proti slunci. Životodárná voda zalila všechno kolem a probudila semínka zaschlá mezi pískem. Vyrostla tráva a na ní velká zelená palma, pod níž mladý muž dlouho spal zmožen vyčerpáním, chráněn jejím oblažujícím stínem. Když se probudil, nad ním zpívali ptáci a u něho seděla Agapé: „Splnil jsi mou podmínku, postavil jsi u sebe pro mne dům života.“
J.P., 70. léta
Charakteristickým rysem postmoderního světa je jeho písečná pohyblivost; radikální ztížení možnosti dospět k jistotám: od elementárně životních přes ty, které jsou spjaty se spolehlivostí technického a vědeckého rozumu nebo se smysluplností esteticky kultivovaného prožitku, až po ty, které vytvářejí vnější oporu náboženského života. V pozadí všech pokusů o duchovní a mravní život stojí drastický fenomén pouště. Před ním je i tragický nihilismus pokročilé moderní doby usvědčen z pózy. Skrytým rubem postmoderní leckdy až křečovité lehkosti, nevázanosti a hry je němá syrová vážnost až k šílenství. Z obojího bere ta postmoderní exprese, která ještě nedospěla ke své katarzi, typickou oscilaci mezi směšností a děsem. Avšak jestliže se „příliš lidské“ takto výrazně zpovrchňuje jako panoptikum, pak se tím radikálněji otvírá člověku možnost do hloubi svého bytí se uvolnit k přijetí toho, co ho oslovuje radikálně „zvenčí“. Jen proto může na přesýpavé půdě postmoderního světa probíhat nejen slepý jepičí rej, ale i nové hledání. Naděje s ním spjatá je úměrná intenzitě přítomné nejistoty.
Jinakost budoucích jistot bude patrně úměrná bohatství alternativ, které se nyní hledajícím nabízejí k vzájemné konfrontaci. Postmoderní vývoj západní civilizace a kultury je unikátní tím, že v něm poprvé v dějinách lidstva přicházejí ke slovu patrně všechny kultury – bez ohledu na geografickou či historickou vzdálenost od současného Západu – o nichž je možno se dovědět. Přicházejí ke slovu v tom (silném) smyslu, že počínaje čarováním a konče zenovými kláštery je již možno se o tom všem nejen dočíst, ale všechno, co k dané kulturní skutečnosti patří, i osobně a originálně prožít. Vzájemné otvírání světů – jehož vyvolavatelem a průsečíkem se naše civilizace stala díky své dlouhé akademické průpravě v průběhu tisíciletého shromažďování vědění o všem, o čem jen lze nějaké vědění mít – je poprvé v dějinách tak velice mnohosměrné a tak velice předem neusměrněné. Západní svět se ve své postmoderní pohostinnosti téměř vzdal vlastních výkladových rámců, v nichž by „cizorodé“ vlivy a prvky nějak uváděl do pevné a smysluplné souvislosti. Mírou této bez-koncepčnosti úhrnné nabídky možností duchovního života naše doba významně převyšuje obě dosud podobně příznačná období – závěr antiky a rozvinutou renesanci. Hledání transcendence není v postmoderní době ani v nejmenší míře předem „povinně“ orientováno nějakým alespoň většinově uznávaným řádem víry, náboženské praxe nebo duchovního prožívání. Je hledáním v tom nejúplnějším smyslu: z jeho výchozího bodu jsou – zhruba řečeno – všechny cesty stejně přístupné a všechny stejně neznámé.
V nepřehledném množství duchovních alternativ se reflektující myšlení šokované bezbřehostí jejich zdánlivé nahodilosti, relativity a chaotičnosti zprvu jakoby ztrácí, ale ponenáhlu se může znovu najít v roli senzitivního objevitele vnitřního řádu, jímž se hledání transcendence samo intuitivně pořádá a řadí své alternativy podle pravidel a kritérií, jež nejsou stanovitelná uměle a zvenčí, ale která jsou spontánní součástí vlastního procesu hledání. O rozvinutí základních rámcových konstant tohoto vnitřního řádu a o průzkum jeho specifických vnitřních kritérií bychom se chtěli pokusit.
