Člověk v mezních situacích
Úvodní poznámky
Existuje-li vůbec nějaké společné přesvědčení vnímavých a myslících lidí naší doby a kultury, pak je jím nejspíše názor, že naše civilizace je v krizi. Způsoby výkladu této krize, stejně jako postoje k ní, se různí. Jedním z těch, které, jak se nám zdá, směřují ke skutečnému kořenu věci, je výklad této krize jako způsobené onou nespornou hypertrofií vnějšího, materiálně zprostředkovaného ovládání, která postupně vyvolala určitou atrofii životodárného vnitřního, duchovně podmíněného rozumění; vnitřní zdroje specificky lidského života jako by byly pro nás už takřka vyčerpány. Skutečně se v nejrůznějších kontextech našeho duchovního života setkáváme stále jen s relativismem, zpovrchněním, ztrátou perspektiv – ale přesto i s novým hledáním. Je zřejmé, že otázka, zda jde ještě „jen“ o krizi růstu, je velmi těsně spjata s otázkou, o co ještě jde – a může či má jít – nám.
Náš dějinný proces dosud vyústil do hluboce krizových situací lidstva jako celku (ekologie, ekonomika, globální vojensko-politické problémy), nejrůznějších malých i velkých skupin lidí (diskriminace, manipulace, dezinformace) a stále většího počtu osamělých jednotlivců (chudoba, nemoci, společenská marginalizace, zhoršování lidských vztahů, devalvace duchovních hodnot). Pokusy o nápravu těchto situací se většinou zaměřují jen k symptomům; to, co překračuje možnosti vnějšího zvládání, bývá zanedbáno v neprospěch klíčové, bytostně lidské potřeby rozumět sám sobě a svému jednání, jakkoli tato potřeba bývá u člověka nejžhavější právě v situaci nejhlubší krize. K vnějšku orientovaná civilizace nemůže být schopna ani ochotna uznat, že z mezních situací nelze nalézt východisko ani pomocí sebelepší společenské organizace (která je naopak – v totalitních a vojenských režimech – vyvolává v obrovských rozměrech), ani zabezpečením sebelepšího materiálního blahobytu (který je zase – v bohatých společnostech a společenských vrstvách – zmnožuje tím, že nepříznivě posouvá práh citlivosti na ně).
Jsou určité elementární mezní situace, pro lidský život a jeho zrání nevyhnutelné, související s přirozeným během života. I s nimi si však často přestáváme vědět rady. V naší současnosti jsou již jakoby zapomenuty ony tradiční duchovní strategie a taktiky vyrovnávání se s nimi (které podává mýtus, teologie a filosofie), chybí vnitřní vazba k modelovým osobnostem v mezních situacích (Ježíš, Buddha, veřejně známí světci a mučedníci), neexistují umělé nácvikové situace (iniciace, exercicie apod.) a vymizela i prostá lidská empatie a činná solidarita s lidmi v mezních situacích. Zato se zvětšuje kapacita psychiatrických ústavů, věznic, dětských domovů a dalších speciálních zařízení, množí se nejrůznější represivní opatření a sílí tendence kompenzovat nedostatek smyslu hektickou honbou za mocí a blahobytem i za cenu vzniku nových situací hluboké krize, vůbec už ovšem ne přirozených a nevyhnutelných, s nimiž je tím těžší se smysluplně vyrovnat.
Pouhá vnější obrana proti jakýmkoli mezním situacím, která nechává ležet ladem všechny duchovní možnosti jejich překonávání, obvykle vede k drastickému ochuzení lidskosti a k další reprodukci těchto situací na nových a nových rovinách. Přirozeně, účinně a produktivně lze mezním situacím čelit jen z vnitřních, bytostných zdrojů; jen odtud může být správně určen i výběr vnějších prostředků. Skutečná kompetence k opravdu pomáhajícím vnějším zásahům je vždy úměrná vnitřní lidské zralosti rozhodujících činitelů.
Proto v dnešní době tak roste kulturně paradigmatický význam a hluboká dějinně lidská potřeba všech takových individuálních aktivit a společenských hnutí, která – často ve vědomé návaznosti na určité duchovní tradice – jsou bez ohledu na své ekonomické a sociální zajištění schopna z hlubokých vnitřních zdrojů vytrvale a za cenu vlastních obětí vytvářet smysluplná východiska z nejrůznějších způsobů jak přirozeného, tak zejména zbytečného mezního ohrožení lidskosti kdekoli a kdykoli.
Jednáním tisíců takto osobně angažovaných lidí – jmenujme pro ilustraci např. řádové společenství Matky Terezy z Kalkaty nebo české chartisty nebo většinu stoupenců antipsychiatrické vlny – jsou inspirovány i následující stránky. Věnovány jsou lidem v osobní nouzi jako určitý pokus o rozumějící pomoc a solidaritu.
Jednotlivé úseky – Jsoucna, Člověk, Hodnoty, Smysl, Bytí, Láska – jsou myšleny jako tematické sondy do kontextů klíčových pro daný problém.
1. Jsoucna
Přistupujeme-li k čemukoli, co je, vnímavě, nepředpojatě a v kritickém odstupu od vlastních užitkových záměrů, pak se se jsoucny teprve můžeme setkat v rozměru jejich nejpůvodnějšího vnitřního sebeurčení, svéprávnosti a nezastupitelnosti. Odhalují se nám ve své svébytnosti – vycházející z hloubek bytí a směřující k výškám bytí. Stává se tak pro nás zřejmým, že charakteristika toho či onoho jsoucna není nijak vyčerpatelná charakteristikou jeho pouhé horizontální situovanosti: žádné jsoucno není v té či oné situaci nijak „rozpustné“, není jí bezezbytku utvářeno a determinováno; v měnících se situacích buď je více či méně samo sebou, nebo jako ono samo zaniká.
Tato existenčně výchozí, ontologicky primární (a vzhledem k možnostem jakéhokoli jsoucna v mezní situaci podstatně významná) svébytnost každého jsoucna má dva aspekty. Vnější, aktuální, vystupuje bezprostředně proti nám: je dán svérázem, odlišností, vyhraněnou určitostí jsoucna, které navenek rozvíjí svou identitu vůči ostatním jsoucnům. Vnitřní, potenciální aspekt svébytnosti každého jsoucna můžeme v jeho úplnosti jen tušit: spočívá v nenapodobitelnosti, nedostupnosti a nevyčerpatelnosti podstatného určení jsoucna, které je vnitřně zakořeněno v tvořivých hlubinách bytí. Pólem „hotové“, vnější, aktuální svébytnosti se tedy jsoucno setkává s ostatními jsoucny – ocitá se v situacích –, zatímco svým pólem svébytnosti tvořivé, vnitřní, potenciální vyvěrá z bytí – mimo jakoukoli situačnost, která je jako taková dána jen vzájemným působením jsoucen.
Zdá se tedy, že tvořivý proud bytí směřuje vzhledem ke jsoucnům zevnitř navenek: pro každé jsoucno je existenčně výchozí jeho vnitřní svébytnost, přijímaná v hluboké závislosti na bytí, zatímco působení situace na jsoucna je dáno až teprve jejich vzájemnými vztahy. Situace ovlivňuje tedy jsoucno v zásadě až sekundárně, zvnějšku: existenční závislost jsoucen na situaci je podmíněna závislostí situace na jsoucnech, která si ji (aktivně či pasivně) navzájem vytvářejí.
Jako situaci lze tedy označit nějaký souhrn vnějších podmínek a okolností, za nichž něco (myšlené jako „střed“ situace) existuje nebo se děje. Přitom je (zejména ve vztahu k problematice mezních situací) zásadně důležité, že tyto vnější podmínky a okolnosti nejsou pro to, co existuje nebo se děje, primárně konstitutivní – a i když mohou existenci, dění, a dokonce samotný vznik čehokoli zvenčí podporovat nebo potlačovat.
To, zda situace působí na jsoucno kladně nebo záporně, to, zda je s ním buď spíše v souladu, v harmonii (srov. jabloň v ovocné zahradě), nebo spíše v nesouladu, v disharmonii (např. jabloň na staveništi), je pro každé jsoucno primárně důležitým rysem každé jeho situace. Situace vrcholně nepříznivá, v níž je ohrožena sama svébytnost jsoucna až k mezi jeho aktuální, k situaci vztažené odolnosti – za níž se ovšem zároveň otvírá potenciál jeho k bytí vztažené zdokonalitelnosti – taková situace jsoucna je jeho situací mezní.
Faktická ontologická nutnost vzniku mezních situací vyplývá evidentně už z toho, že jsoucna vůbec existují v situacích: při své vnější určitosti, a tedy aktuální omezenosti nemůže žádné jsoucno obstát v neomezeném počtu fakticky možných situací. Paradoxní ontologická možnost překonání mezních situací vplývá naproti tomu z toho, že jsoucna existují z bytí a pro bytí: na základě své vnitřní určenosti – která je potenciálně takřka nevyčerpatelná (protože vychází z tvořivých hlubin bytí, v nichž je každé jsoucno zakořeněno, a směřuje k přesažným výšinám bytí, k nimž je přitahováno) – může jsoucno obstát i v mezní situaci.
Mezní situace jsou tedy vůči svébytnosti jsoucen krajně ohrožující a zároveň krajně tvořivě podněcující. Jsou jakýmsi katalyzátorem vývoje všech jsoucen. Zdrojem a úběžníkem růstu jejich svébytnosti, jejich tvořivého existenčního potenciálu, je bytí. Od něho postupně vyvěrá do prostoru světa všechno neživé, živé i vědomé, v čase, který je naplněn zápasem o růst v bytí – na různých úrovních jeho přijímání.
2. Člověk
Jestliže mezní situace je situace, v níž se odhaluje a vystavuje zkoušce nejvlastnější svébytnost kteréhokoli jsoucna, pak lidská mezní situace je situace, v níž se toto vše týká člověka. Člověk je v mezní situaci rovněž ohrožen v tom, čím je nejvlastněji konstituován, co má od bytí jenom on sám jako člověk.
Znamená to, že v mezních situacích se také nejjasněji ozřejmuje, které charakteristiky jsou vlastně pro něho „druhově“ specifické, co je mu bytostně vlastní a na čem mu tedy vposledku záleží. Mezní situace člověka jsou situace odhalující a podněcující jeho lidskost skrze její ohrožení.
Všechna subhumánní živá jsoucna nejvýrazněji projevují svou svébytnost v situaci ohrožení života (hlemýžď zalézá do ulity, gazela pádí, tygr se rve). To, v čem jsou nejhlouběji sama sebou, koneckonců slouží specifickým způsobům jejich přežití. Ohrožení života a ohrožení bytostných charakteristik je u subhumánních živých jsoucen totožné; jejich svébytnost nepřetrvává ani jinak nepřesahuje jejich fyzickou existenci. Podobně jako pro neživá jsoucna znamená mezní situace ohrožení jim bytostně vlastního způsobu neživé existence, specifickou mezní situací subhumánních živých jsoucen je situace ohrožení života.
Z toho je třeba vyjít při určování mezní situace člověka jakožto bytosti živé, ale navíc vědomě prožívající.
Zatímco živočich ocitnuvší se v situaci ohrožení života se snaží z ní jednoznačně a za každou cenu vyváznout (byť někdy zprostředkovaně, jak mu velí instinktivní vazba na mláďata, druha nebo stádo), člověk se v téže situaci nechová vždy takto jednoznačně. Jeho postoj k vlastnímu životu není diktován pouze instinktem, je svobodnější a složitější. Člověk je schopen nejen si život zachránit, ale i z vlastní vůle jej obětovat; je schopen aktivně riskovat jeho ztrátu a někdy také se ho v pasivní rezignaci vzdát.
Tento svobodný a diferencovaný postoj svědčí o tom, že člověk neztotožňuje to, čím bytostně je, s vlastní fyzickou existencí, a že tedy to, čím je sám sebou, může nějak potvrdit nezávisle na svém přežití (a leckdy dokonce proti němu). Zřejmě tedy usiluje o to být i nějak jinak než jen jako biologicky existující, usiluje svou fyzickou existenci přesáhnout. Kladně vyjádřeno: usiluje o existenci duchovně svébytnou. Jen na její bázi lze vlastní život porovnávat s jinými hodnotami a disponovat jím.
Tato duchovní existence je tedy uskutečněním ryze lidské možnosti sebepřekročení zásadní vazbou k hodnotám. Obětovat či zachránit si život může člověk vždy jen kvůli něčemu, co převyšuje cenu tohoto biologického života – kvůli hodnotám, k nimž jeho život směřuje, o něž je opřen, do nichž jej člověk investuje, s nimiž jej identifikuje, na něž váže jeho smysl. Ohrožení takových hodnot – „vysokých“ nebo „přízemních“, vždy však životně důležitých – je teprve mezní situací typickou pro člověka. Došlo-li ke zničení nebo devalvaci hlavních životních hodnot, samotný holý život má hodnotu jen za současného předpokladu, že člověku zbývá naděje na odhalení či vytvoření hodnot nových. Život se pak stává přechodně nejvyšší hodnotou jen ve jménu těchto dosud relativně neznámých hodnot a ve vazbě na ně.
Život, přežití, se tedy člověku nejeví jako něco samoúčelného, absolutního, nepodmíněného, ale spíše jako něco, k čemu může zaujmout osobní postoj: ne libovolný, ale lidsky (tedy duchovně) svobodný – vázaný k hodnotám. Z toho, že člověk v sobě nosí něco, co chrání víc než svůj život a bez čeho pro něj život ztrácí smysl a lidskost, lze vyvodit, že na rozdíl od ostatních živých bytostí je specifickou mezní situací člověka situace ohrožení hodnoty (hodnot), kterou pokládá za nejvyšší (jednu z nejvyšších). Ohrožení života je pro člověka mezní situací jen potud, pokud představuje ohrožení možnosti žít pro určité hodnoty. V situaci hodnotového vakua a hodnotové beznaděje se život stává pro člověka irelevantním.
K nějaké hodnotě (ne k holému životu) váže tedy člověk to, co je mu bytostně vlastní, svou nejhlubší identitu a svébytnost – která tím prozrazuje svůj ontologicky jedinečný duchovní charakter. Tím, oč v lidských mezních situacích půjde, tedy zřejmě není mez obecně lidského biologického přetrvání, ale spíše mez té či oné individuální hodnotové orientace a vázanosti.
3. Hodnoty
Svoboda, zdraví, čest, majetek, věrnost, moc, přátelství, požitek, dílo, úspěch – každý lidský jednotlivec žije ve znamení určité základní hodnotové orientace, která integruje jeho lidský život. Z jeho převažujícího životního postoje lze vyčíst pro něho vrcholné, životně důležité hodnoty – jakousi korunu i past jeho lidství – jejichž ohrožení ho nutně přivádí do mezní situace.
Nepřeberné způsoby ohrožení nejrůznějších životně důležitých hodnot lze systematicky zachytit třístupňovým schématem: I. ohrožení realizace hodnoty, II. ztráta realizace hodnoty, III. zpochybnění platnosti hodnoty.
I. stupeň ohrožení životně důležité hodnoty – mezní situace prvního stupně – vzniká tehdy, je-li vážně ohrožena realizace této hodnoty, tedy to, čemu je hodnota připisována: hodnotná věc, osoba, hodnotný vztah, stav, činnost apod., úhrnně vyjádřeno, „statek“ (např. uznávám-li jako nejvyšší hodnotu přátelství, resp. lidskou důstojnost, resp. majetek, je pro mne její realizací můj přítel, resp. má občanská práva, resp. moje vkladní knížka). Aby toto ohrožení spadalo do kategorie mezních situací, musí být ovšem ohrožením jediné či nejdůležitější realizace této (svrchovaně významné) hodnoty a odvrátit toto ohrožení musí být krajně obtížné.
Hrozící destrukce toho, co je nebo může být pro určitého lidského jednotlivce reálným naplněním, ztělesněním, živým uskutečněním, čili „nositelem“ jedné z jeho nejvyšších životních hodnot, vzbuzuje mohutnou obrannou odezvu. Člověk nasazuje celou svou bytost k záchraně situace, která ještě není zcela ztracena, i když je natolik nepříznivá, že, aby měl člověk šanci ji změnit, musí dát v sázku vše. Nemá ostatně co ztratit, protože mezní situace je situace ohrožení toho, co je pro něho nejvzácnější, s čím je spjat na život a na smrt a od čeho se pro něj víceméně teprve odvozuje hodnota všeho ostatního.
Pro mezní situaci prvního stupně je tedy charakteristická její riskantní a náročná, ale stále ještě trvající změnitelnost, která u člověka vyvolává úsilí za každou cenu se pokusit odvrátit nebezpečí. Je nutná krajní mobilizace odvahy jednotlivce, kterému jde prostřednictvím bytí a nebytí realizované hodnoty o jeho vlastní bytí a nebytí.
Člověku se buď zdaří zachránit situaci, obnovit původní stav nerušené existence „statku“ (získat zpět přítele, občanská práva nebo bankovní vklad), nebo nezdaří.
II. Člověk, kterému se to nepodařilo, se dostává do mezní situace druhého stupně – která ovšem může nastat i přímo, bez zprostředkování stupně nižšího. Je to situace ztráty realizace životně důležité hodnoty. Její případné obnovení (je-li vůbec možné, nešlo-li např. o vyhraněný osobní vztah) je obvykle dlouhodobou záležitostí a nezáleží při něm jen na vlastní aktivitě ohroženého člověka.
V mezní situaci druhého stupně se tedy stále ještě neničí hodnota sama (přátelství, lidská důstojnost, majetek), naopak zůstává stále v platnosti, člověk ji i nadále považuje za svou hodnotu nejvyšší a uchovává si k ní bytostně závažný vztah, ale její určitá realizace, skrze niž jednotlivec na hodnotě participoval (nebo hodlal participovat), už definitivně neexistuje nebo je mu definitivně nedostupná.
V dané chvíli není tedy co zachraňovat, původní stav nelze obnovit, a je nejisté, zda někdy dojde k alternativní realizaci téže hodnoty – je tedy nutno především vůbec situaci vydržet. Znamená to vydržet hluboký rozpor mezi tím, co je pro jednotlivce v nejvyšší míře žádoucí, co by „mělo být“, aby si udržel svou integrovanou existenci, a tím, co v dané situaci prostě „je“, bez ohledu k podmínkám jeho nejvlastnější identity a k možnostem jeho vskutku lidského života. Tento rozpor, který je třeba vydržet, je rozpor mezi existencí abstraktního významu hodnoty a neexistencí její konkrétní realizace. Hodnota nepostradatelná pro život jednotlivce, ve své realizaci vždy intimně srostlá s jeho životem, ztrácí v mezní situaci druhého stupně tuto svou živou a působnou konkrétnost a přetrvává pouze v lidské mysli jako bezmocná idea, jako právě jen ničivé vědomí toho, bez čeho nelze žít.
Pro mezní situaci druhého stupně je tedy na rozdíl od stupně předchozího charakteristická nemožnost zachránit původní stav. Jediným východiskem je obrat k budoucím možnostem nové realizace též hodnoty. Proto si taková situace žádá maximální mobilizaci naděje. Pro člověka, který váže smysl svého života k přátelství, resp. k lidské důstojnosti, resp. k majetku, není snadné v samotě, resp. ve vězení, resp. v chudobném stáří doufat v nové setkání, ve svobodu nebo ve výhru v loterii. Naplnění jeho touhy nezáleží jen na jeho vůli a jednání – musí vydržet: čekat a doufat.
Může se přitom stát, že člověk fyzicky nevydrží a zemře; nebo propadne beznaději a spáchá sebevraždu; nebo nevydrží rozpor mezi existující platností a neexistující realizací hodnoty a propadne šílené iluzi, že realizace nějak dále existuje („rozmlouvám na dálku se svým přítelem“, „jsem mesiáš“, „kdesi mám schovaný poklad“); nebo v zoufalé touze po útěše (za každou cenu) nekontrolovaně a nereflektovaně (byť třebas s dostatečným „zdůvodněním“) změní svou hodnotovou orientaci, většinou skluzem k nižším hodnotám (na témže místě, na němž dosud byla hodnota přátelství, začne u něho postupně figurovat např. hodnota vnějšího společenského uznání, hodnotu lidské důstojnosti nepozorovaně vymění za hodnotu chemicky navozené euforie atd.). Nebo si zcela vědomě začne prověřovat svou dosavadní hodnotovou orientaci – čímž se však mezní situace opět kvalitativně změní:
III. V průběhu zápasu se zdánlivými východisky z mezní situace druhého stupně se může mezní situace ještě více prohloubit, přejít do svého třetího stupně. Ten může ovšem nastat i jako reakce už na první stupeň ohrožení hodnoty nebo i zcela bezprostředně, bez jakéhokoli předchozího ohrožení nebo ztráty realizace hodnoty (takže může probíhat i skrytě – jako proces, který se jakoby týká ne přímo hodnot, ale reprezentujících je realizací). Při třetím stupni ohrožení životně důležité hodnoty je ohrožena nebo ztracena ne (už jenom) realizace této hodnoty, ale je ohrožena tato hodnota sama.
To je možné jedině zpochybněním její dosavadní platnosti, jejího významu pro člověka a jejího postavení mezi ostatními hodnotami v jeho osobní hierarchii hodnot. Zpochybnění platnosti nejvyšší hodnoty je svobodný vnitřní lidský výkon (byť vyvolaný vnějšími okolnostmi odrazujícími od určité hodnoty nebo vábícími k jiné), jímž se člověk zkusmo vzdává dosavadního pojetí smyslu života a hledá novou, nosnější odpověď na otázku, proč žít a do čeho život investovat. Snaží se objevit novou hodnotovou orientaci, resp. spolehlivě se přesvědčit o tom, zda ona jiná hodnotová orientace je lepší, zda v ní dokonaleji nalézá sám sebe a svou cestu ke světu. Činí to vědomě a reflektovaně – na rozdíl od zmíněného živelného úniku z mezní situace druhého stupně k náhražkovým hodnotám.
Dobrovolně si problematizuje svou dosavadní životní jistotu (která se může sama ukázat jako ne zcela projasněná a vnitřně bezrozporná) a odstupuje od ní do nejistoty posuzování, zvažování, hledání. Klade si otázku, zda mu vlastně nebyla realizace hodnoty vzata právem, zda tato hodnota opravdu stojí za to, aby se k ní bytostně přimkl jako k nejvyšší (či jedné z nejvyšších). Jde mu tedy o to porozumět situaci.
Zpochybnění platnosti dosavadní životně důležité hodnoty může přitom vycházet jednak jen z ní samé – člověk pociťuje vůči ní neurčitou nespokojenost a nejistotu, aniž zatím vidí jinou možnost hodnotového zakotvení – jednak může vycházet ze srovnání dosud platné ústřední hodnoty s hodnotami jinými – kdy člověk váhá na rozcestí a snaží se zvolit to pravé, nezvolit iluzi spásy za cenu zrady.
K tomu, aby člověk neztroskotal na úskalích hluboké vnitřní nejistoty a neřešitelných konfliktů, aby neztratil sám sebe uprostřed chaosu mnoha možností, který znemožňuje volbu, potřebuje v sobě z nejzazší hloubky mobilizovat moudrost. Je nesmírně obtížné rozhodnout, zda si někdo v určité situaci právem zpochybnil klíčovou hodnotu např. seberealizace a zda je správnější, aby ji ve své hierarchii hodnot případně nahradil hodnotou např. věrnosti nebo zdraví. Neméně obtížné je v situaci pochybování např. o hodnotě majetku objevit pro sebe vůbec nějakou vyšší hodnotu, v níž by se člověk lépe našel. A nikdo moudřejší ho v tomto rozhodování nemůže zastoupit.
Porozumět situaci se může a nemusí podařit. Člověk se nemusí dopracovat k hlubšímu vhledu do situace, a propadá rezignaci. Může se rozhodnout pro dobrovolný odchod ze života. Nebo může vědomě volit nižší, ale bez námahy realizovatelnou hodnotu („proč bych hledal smysl života, když je na světě tolik dobrého pití a hezkých děvčat“) – kterou ovšem nebývá ten člověk, který si už někdy kladl vyšší životní cíle, uspokojen cele, bytostně, takže stále žije s potlačovaným pocitem nenaplnění, popř. zrady. Nebo konečně může rezignovat utkvěním na mrtvém bodě, v nemožnosti se rozhodnout: propadne pocitu marnosti a relativity všeho, je postupně rozkládán absurditou a bezperspektivností.
Nebo se lidský jedinec vskutku propracuje k jednoznačnému přijetí hodnoty, již je schopen skutečně celou svou bytostí přijímat jako nejvyšší. Může to být třebas i ona původní, přechodně zpochybněná hodnota anebo i hodnota, k jejíž netušené důležitosti ho přivedlo teprve utrpení prožité v mezní situaci.
Přehledné shrnutí:
| I. stupeň | II. stupeň | III. stupeň | |
| výchozí situace | ohrožení realizace hodnoty | ztráta realizace hodnoty | zpochybnění platnosti hodnoty |
| cíl | zachránit situaci | vydržet situaci | porozumět situaci |
| cesta | mobilizace odvahy | mobilizace naděje | mobilizace moudrosti |
4. Smysl
Je zřejmé, že vědomá lidská volba a obrana určitých životně důležitých hodnot nebo naopak vědomé vzdání se jich není vysvětlitelné či odůvodnitelné z pouhé situace. Jsou situace optimální pro plnou realizaci určité hodnoty, a přesto se v nich může člověk právě této hodnoty vzdát ve prospěch jiné (např. v situaci umožňující „sladký život“ se věnovat namáhavé tvorbě). Naopak jsou situace krajně nepříznivé i pro samotné vnitřní udržení určité hodnoty, a přesto člověk tuto hodnotu hájí s nasazením života (např. hodnotu náboženské svobody v ateistické diktatuře).
Při vědomé volbě a obraně, popřípadě vzdání se určité hodnoty se tedy člověk neřídí nutně situací. Poslední vysvětlení a odůvodnění jeho rozhodnutí je ryze vnitřní: určitá hodnota pro něho má či nemá smysl.
Smysl hodnoty nemusí být vůbec v souladu se situací (naopak, může ji ukázat jako nesmyslnou), vynořuje se nezávisle na ní a umožňuje člověku zaujmout k situaci samostatné stanovisko. Rovněž nezávisle na situaci může smysl určitou hodnotu opustit, takže člověk pak už nemá důvod ji hájit, i kdyby to situace sebevíc „vyžadovala“.
Jako příznak bytostné pravosti určitých hodnot odkazuje smysl nikoli k situaci, ale k bytí. Je jeho „znamením“, které se vynořuje jako podpora či výzva člověku k určité bytostně pro něho důležité hodnotové orientaci.
Takto je každý vědomý postoj člověka k hodnotám řízen hlediskem smyslu.
Avšak ne vždy je postoj člověka k jeho ústředním hodnotám plně vědomý. To, které hodnoty jsou vlastně pro něho nejvýznamnější, může člověku vysvitnout teprve až v situaci jejich ohrožení: Mezní situace tedy mohou vyvolat vědomé prověřování smysluplnosti životně důležitých hodnot.
V mezní situaci prvního a druhého stupně může být člověk nucen vědomě se rozhodnout, zda má buď mobilizovat svou odvahu k záchraně situace, resp. naději k tomu, aby situaci vydržel, nebo nemobilizovat. Je tedy nucen vědomě si ověřit, zda hodnota, jejíž realizace je ohrožena nebo ztracena, má nebo nemá smysl.
Jestliže člověk zjistí, že situace ohrožení hodnoty ho vlastně jen upozorňuje na to, že ona hodnota je jen zdánlivě jednou z jeho nejvyšších, že už pro něho vlastně smysl ztratila, že ji takříkajíc „přerostl“ a že ji dosud uznával asi jen proto, že zatím nebyla ohrožena, tedy z jakési neuvědomělé setrvačnosti, zatímco smysl mezitím „obsadil“ jiné hodnoty, pak se mezní situace okamžitě ruší, aniž musí člověk cokoli zachraňovat nebo se snažit vydržet. Vychází z mezní situace obohacen jasným vědomím, co je pro něho skutečně smysluplné.
(Například špičkový vědec, který po zranění páteře zjistí, že sice bude moci dále pracovat, ale že už nikdy nebude chodit, nejprve reaguje, jako by byla ohrožena jeho vrcholná hodnota. Propadne ovšem mezní situaci jen nakrátko – než si jasně uvědomí, že v hodnotě fyzického zdraví už dávno nespočívá smysl jeho života. Podobně může mezní situace rychle vyvést např. filosofa z pocitu, že nemůže smysluplně žít bez určitého společenského postavení, nebo otce rodiny ze zdání, že smysl má především materiální standard života jeho nejbližších, anebo mladou dívku vyvést z iluze, že bez disca se nedá žít.)
Jestliže naopak člověk jednoznačně zjistí, že hodnota, jejíž realizace je ohrožena nebo ztracena, má přesto smysl, je to pro něho takřka nevyčerpatelným zdrojem vnitřní síly: je pozoruhodné, k jak neobvyklým výkonům a k jak velké naději jsou schopni se vzepnout lidé vnitřně integrovaní prožitkem smyslu obhajované hodnoty (muž zachraňující dítě tonoucí pod jezem, politický vězeň odolávající mučení vyšetřovatelů, žena odpouštějící manželovi opakovanou nevěru a surovosti, stárnoucí autor tvořící znovu své zničené životní dílo apod.).
Jde-li o dlouhodobě trvající mezní situaci prvního nebo druhého stupně, je člověk nucen ověřovat si smysl obhajované hodnoty opakovaně. Jinak vzniká nebezpečí, že mu smysl vůbec unikne, a že on tedy situaci přece jen podlehne. Podmínkou záchrany či výdrže je opakované obnovování jasného vědomí, zda a proč mám stále zastávat tu a tu hodnotu. Jen díky živému vědomí smyslu člověk nezdolně ví, co chce, pro co pracuje a v co doufá navzdory jakékoli situaci.
Toto živé vědomí smyslu v situaci krajního utrpení nebývale prohlubuje lidský život; činí ho snad teprve opravdu lidským. Je-li smysl určité hodnoty takřka to jediné, co ještě člověka „drží“ v situaci, kdy chybí realizace této hodnoty, má člověk jako nikdy jindy příležitost plně prožít nejhlubší duchovní dimenzi vlastního života a plně se o ni opřít.
Vnitřní pevnost takto získaná a udržovaná nemá nic společného se vzdorem člověka, který se v živelné panice snaží na vlastní pěst a za každou cenu, často morálně nevybíravými prostředky, zvládnout situaci „ve svůj prospěch“, aniž vůbec zkoumá, čím vlastně tento „prospěch“ je z hlediska smyslu.
Ten, kdo se přechodně domnívá, že smysluplnost určité hodnoty je ustavena už jen tím, že on ji chce, riskuje, že uvázne pouze v iluzivní napodobenině smyslu. Z ní nelze dlouho čerpat posilu pro vlastní životní vůli, protože naopak tato iluze žije z jeho vůle a vyčerpává ji.
Síla pramenící z pouhého vzdoru se v mezní situaci velmi rychle spotřebuje a člověk se buď láme do rezignace a ztroskotání (deprese, sebevražda, bezvýchodný pocit viny, skluz k náhražkovým životním hodnotám, k „útěše“ z alkoholu, drog, násilí, laciného rozptýlení, náruživé imaginace apod.), nebo ve šťastné chvíli přece jen procitne, a i když se zpočátku domnívá, že se tím jeho utrpení jen beznadějně prohloubí, položí si s pokorou jasného vědomí otázku po smyslu. Už jen tím získává svobodný odstup od všech svých iluzí, smutků, vin, úzkostí, nejistot a apatie. Blíží se k opoře smyslu, která může pro něj být zdrojem potřebné životní odvahy a naděje, ať už se mu ukáže jako smysluplné zůstat určité hodnotě věrný, anebo se jí vzdát.
Vědomé prověřování smysluplnosti životních hodnot v mezní situaci třetího stupně se od téhož počínání na předchozích dvou stupních kvalitativně liší. Nejde už jen o prosté ujištění se, zda tato daná hodnota má či nemá smysl, ale o složitý proces zjišťování, která hodnota vlastně má smysl, a to buď v rámci nějaké dané alternativy, nebo v předem nevymezeném (ale vždy alespoň nějak strukturovaném) prostoru možností volby.
Člověk se tedy přechodně ocitá v situaci základní vnitřní nezajištěnosti, nejistoty o tom, podle které hlavní hodnoty má vůbec orientovat svůj život.
(Například lékařka, která je matkou a zároveň vědeckou pracovnicí v oboru tropických nemocí, se pod vlivem hluboce prožité osobní zkušenosti s mizivou realizací lékařské pomoci v rozvojových zemích může dostat do situace obtížného zvažování, zda má větší smysl hodnota mateřské lásky k jejím odrostlejším dětem, nebo hodnota pomoci neznámým bezmocně trpícím lidem, za něž se díky své kvalifikaci cítí nezastupitelně odpovědná. – Nebo si adolescent zpochybní všechny své dosud nejuznávanější hodnoty, protože zjistí, že si je vlastně nezvolil zcela vědomě a že jejich pomocí je tedy jakoby řízen zvenčí. Odmítá takovou absurditu a začíná bolestně a tápavě hledat novou hodnotovou orientaci, zatím neznámou, ale hlubší a skutečně svou.)
V mezní situaci třetího stupně je obzvlášť potřebné udržet si nepředpojatou důvěru ve smysl „vůbec“.
Lze se samozřejmě také naopak negativisticky „mstít osudu“ za to, že člověka postavil do hodnotové bezradnosti – lze se nelidsky kochat až jakýmsi kultem absurdity (někdy i s tragickými vnějšími následky). Ale stačí i to, když si nešťastný člověk nechá zatemnit vědomí intenzivními prožitky bezmoci, bezradnosti, nejistoty, viny a zoufalství, když se nedokáže odpoutat od sebe a pokusit se smysl, který mu uniká, následovat, nechat se jím bez jakýchkoli podmínek vést.
V uzavřeném prostoru lidského nitra zůstávají všechny možnosti stále stejně otevřené. Nemá-li se člověk postupně stát sám pro sebe stejně neskutečným jako ony, nemá-li se utopit v moři neurčitosti a relativity, je třeba, aby opustil své vězení – překročil sám sebe a svou situaci. Vědomá otevřenost vůči smyslu je vždy nadsituační (uskutečnitelná v jakékoli situaci), umožňuje překročit horizont všech daných možností a získat k nim nový přístup „shora“.
Jsou lidé, kteří dokáží v situaci zpochybnění svých životně důležitých hodnot projasnit své vědomí tak jako snad nikdy předtím právě skrze nepodmíněnou důvěru ve smysl. Dokáží se uvolnit od všech negativních a nahodilých vlivů a pozitivně se zaměřit k podstatnému. Vědomí, že už nemám co ztratit a mohu všechno získat, je už samo zdrojem klidu a soustředění i uprostřed sebetěžšího utrpení.
Je třeba nechat se naprosto proniknout jen svou žízní po smyslu – do té míry, že zapomeneme na sebe (dáváme se smyslu jaksi k dispozici, místo abychom ho hledali pro vlastní potřebu). To je podmínkou, abychom mohli překročit oblast toho, co je z našeho nynějšího stanoviska zpochybnitelné, abychom se mohli otevřít „absolutnímu horizontu“, v jehož perspektivě se na nejhlubším vnímatelném pozadí naší existence začíná rýsovat určitá podoba naší další hodnotové orientace, dalšího životního pohybu.
Tato klíčová, osvobozující chvíle porozumění, kdy se člověku opět jednoznačně odhalí jeho individuálně nejvlastnější forma naplňování lidskosti, není totiž ani tak chvílí doslovného „nalezení smyslu“, jako spíše okamžikem „nalezení sebe ve smyslu“. Dostavuje se až tehdy, jde-li člověku o smysl už tak opravdově, že po něm touží ne jen kvůli sobě, ale především kvůli němu samotnému.
Člověk, který hledá smysl takto nezištně, s ochotou nechat se skutečně vést jen jím, nenechat se svést žádnou jeho napodobeninou na jedné straně nebo zdáním absolutní nesmyslnosti na straně druhé, má předpoklady vyjít z mezní situace vnitřně proměněný a osvobozený k nové hodnotové jistotě.
Řád lidského prožívání je skrze smysl znovu propojen k řádu bytí.
5. Bytí
Člověk se vnějším aspektem vlastní svébytnosti ocitá v situacích a jejím aspektem vnitřním vzchází z bytí a zároveň vystupuje k bytí. V tom se člověk zásadně neliší od ostatních jsoucen (srov. sub 1) – i když se přitom ubírá svou ontologicky jedinečnou lidskou cestou. V tom, že jeho svébytnost (na rozdíl od ostatních jsoucen) tkví v jeho existenčním vztahu k hodnotám, spočívá těžiště jeho sebeurčení vzhledem k situacím i k bytí. Prostřednictvím volby hodnot svobodně určuje způsob svého vycházení z bytí i způsob svého ocitání se v situacích.
Může se přitom řídit dvěma základními kritérii. Vzhledem k situaci je každá hodnota více či méně realizovatelná a vzhledem k bytí více či méně smysluplná. Orientovat se při volbě či obhajobě hodnot podle jejich realizovatelnosti tedy znamená zvyšovat míru své závislosti na situacích, zatímco orientovat se podle jejich smysluplnosti znamená zvyšovat míru své odpovědnosti vůči bytí. Odpovědnost vůči bytí znamená zároveň svobodný vztah k situacím, a naopak ztráta odpovědnosti vůči bytí vede k zotročení situacemi.
Každá mezní situace staví člověka na rozcestí: orientovat se buď podle realizovatelnosti, nebo podle smysluplnosti ohrožené životní hodnoty.
Je možno orientovat se situačně: vzdát se smysluplné hodnoty, protože je ohrožena či znemožněna její realizace, a realizovat hodnotu, kterou sice bytostně prožívám jako nepříliš smysluplnou, ale je v dané situaci realizovatelná (což mi zaručuje určitý situační prospěch).
Nebo je možno orientovat se bytostně: vzdát se realizovatelné hodnoty, je-li nesmyslná, a realizovat hodnotu, která je sice v dané situaci realizovatelná jen s krajními obtížemi, ale bytostně ji prožívám jako smysluplnou (což mi naznačuje, že vytrvávám v lidsky naplněném souladu s bytím).
Situační řešení mezní situace podřizuje smysluplnost realizovatelnosti, hledisko bytí hledisku situace: co je realizovatelné, je i „smysluplné“, co není realizovatelné, je „nesmyslné“. Pojmu smysl je přitom brán jeho pravý význam regulujícího činitele nezávislého na situaci.
Bytostné řešení mezní situace naproti tomu podřizuje realizovatelnost smysluplnosti, hledisko situace hledisku bytí: co je realizovatelné, nemusí být smysluplné, a co je smysluplné, nemusí být zde a nyní realizovatelné. Pojmu smysluplnosti je ponechán jeho pravý význam, takže je uchováno i ono – pouze pro lidské prožívání specifické – tvořivé napětí mezi požadavkem realizovatelnosti a požadavkem smysluplnosti, které je výrazem živého vztahu člověka k bytí.
Bytostné řešení mezní situace s sebou tedy přináší uchování a povznesení toho, co patří k lidské svébytnosti: svobodného vztahu k situacím a k vlastnímu životu ve jménu odpovědnosti vůči smyslu a bytí; v bytostně zvolených a hájených hodnotách člověk zkusmo kodifikuje svůj svobodně diferencovaný vztah k situacím a svůj odpovědně integrovaný vztah k bytí.
Bytí, smysl, hodnota, život, situace – všechny tyto pojmy mají pro člověka orientovaného k bytí svůj plný význam a z bytí pramenící řád svého vzájemného tvořivého napětí – jakoby napětí kaskády živého proudění z hlubin-výšin bytí postupně až k nivelizující šíři všech situací. Živý smysl pro řád tohoto ontologického proudění je pro člověka podmínkou plného přijímání jeho vlastního bytí.
Situační řešení mezních situací naopak mlčky předpokládá, že tento řád je zcela obrácený. Ontologická dominance je přiřčena situaci. Aby bylo možno takovou představu udržet, nesmí být bytí vůbec připuštěno do hry – jeho pojem je jednoduše využit pro označení pouhého souhrnu všech situací. Situace se takto stává vrcholnou mocností. Zatímco však bytí – jako nekonečně hluboký zdroj všeho, co je – neustále ze sebe něco vydává, situace – jako nekonečně široký kontext všeho – neustále do sebe něco pohlcuje. Vtažen do jejího víru ztrácí člověk sám sebe a pozbývá smysl pro celkový ontologický řád: svůj život podřizuje požadavkům situace – a životu, degradovanému takto na pouhý zápas o přežití a prosperitu, podřizuje své hodnoty; „smysl“ (pokud je o něm vůbec řeč) se stává pouhým výrazem pro uspokojení z realizovatelnosti zvolených hodnot. Za plnost lidského bytí je pak považováno plné rozvinutí schopnosti přizpůsobit se jakékoli situaci a dokázat z ní vytěžit svůj prospěch. Tuto přizpůsobivost je podle potřeby možno nazvat i „odpovědností“ – a přizpůsobivostí získaná, situačně podmíněná moc může být poté glorifikována jako „svoboda“.
Vzájemné střetnutí člověka sloužícího situaci a člověka sloužícího bytí je takřka nevyhnutelné. Může se stát pro oba mezní situací (jejich životně důležité hodnoty se obvykle vzájemně popírají). Ten druhý zpravidla navenek prohrává, někdy až k násilné likvidaci fyzické existence. To hlavní, oč opírá svou lidskou, tj. duchovně podmíněnou existenci, mu však žádnou situací nemůže být vzato.
Naopak v situačním vítězi může tato konfrontace s druhou ze dvou základních životních možností vyvolat z hlubin jeho duše zcela nečekaný pocit viny; náhlé vědomí, že jedná proti bytí, proti smyslu, proti hodnotám, které by v nezávislosti na situaci patrně naopak bral za své, vědomí, že koneckonců jedná sám proti sobě. Tento prožitek zrady či odpadnutí od bytí – který se dostavuje vždy, když si člověk uvědomí, že sám ohrozil hodnotu, která je pro něho v hloubi duše smysluplná – je však zároveň novým otevřením možnosti vztah k bytí opět navázat.
Zůstane-li však takový člověk ve své situační životní orientaci naprosto důsledný, pak vyústěním této orientace může být skutečně jeho nebývalá vnější prosperita, ale zároveň i jeho vnitřní odumření, zánik toho, co je pro něho jako pro člověka nejvlastněji specifické – jeho tvořivé duchovní existence, která mu skrze vnitřní vazbu ke smysluplným hodnotám může poskytnout úžasnou výsadu mezi všemi jsoucny: svobodný vztah k situacím a odpovědný vztah k bytí.
Žádná vnější situace zřejmě není plně spolehlivou živnou půdou pro to, čím je člověk člověkem; každý pokus zakořenit se v předpokládané univerzalitě vnější situačnosti (v touze opanovat situace vřazením se do nich, prospívat za všech okolností) nutně vede (naopak) k pohlcení a rozložení lidské svébytnosti relativitou této situačnosti. V ní je člověk – otupělý, bez vnitřní opory smyslu a bytí, nesvobodný a neodpovědný – rozpouštěn a dezintegrován až na stavební materiál ryze vnějších (biologických, ekonomických, sociálních, psychologických a ideologických) faktorů svého života. Ztrácí sebe sama.
Naproti tomu zakořenění lidské parciality v bytí (bez ambic na univerzální situační prospěch a moc) jí přináší životodárné naplnění právě jako lidské parcialitě: přináší jí – svobodné a odpovědné – absolutní životní dimenzi.
Člověk vnitřně šťastný tímto naplněním je schopen smysluplně čelit i velkému situačnímu utrpení. Člověk „šťastný“ pouze navenek, z přízně situace a v zájmu situačního zdání, je zároveň bezmocně vydán skrytému vnitřnímu utrpení, před nímž lze buď pouze hanebně utíkat do vnějšího rozptýlení, anebo si s poctivostí a pokorou připustit bytostně důležitý smysl tohoto utrpení, vyzývající člověka k životnímu obratu.
Ať už však ten či onen lidský jednotlivec dosud volil své životně důležité hodnoty podle toho či onoho kritéria, v každé situaci jejich ohrožení – v každé mezní situaci – dostává novou základní životní příležitost: znovu se ocitá na zásadním rozcestí mezi bytím a situací, mezi zachováním a ztrátou své lidské svébytnosti, mezi bytím a nebytím. Mezní situaci je možno dokonce přímo určit i jako situaci, v níž se s krajní naléhavostí pro člověka aktualizuje otázka, zda být či nebýt.
Člověk více je, jestliže volí a hájí své životně důležité hodnoty především podle jejich smyslu, tedy v souladu s bytím.
Člověk více není, jestliže volí a hájí tyto hodnoty především podle jejich realizovatelnosti, tedy v souladu se situací.
Jestliže se lidský jednotlivec snaží za každou cenu vyhnout mezním situacím – což je možné jen bezvýhradným přizpůsobením se jakékoli situaci – pak odmítá své specificky lidské bytí.
Jestliže se naopak snaží přijmout jakoukoli situaci ve svobodě a odpovědnosti – což je možné jen v bezvýhradné věrnosti bytí – pak se jeho lidské bytí rozvíjí ke své specifické plnosti.
6. Láska
Bytí je láska. Jen proto vůbec něco je. Bytí dává samo sebe (všechno, co milující může dát) všemu, co od toho okamžiku je.
Že bytí je láska, poznáváme natolik, nakolik sami jsme. Skutečně naplno být znamená nalézat sama sebe v proudění této prazákladní lásky. Vědět, že jsem-li, jsem milován, a jsem-li milován, mohu milovat.
Milovat, to je připojit se k bytí v jeho tvořivém sebedávání: podporovat bytí ve všem, co je. Podporovat bytí nezávisle na jakékoli situaci, koneckonců kvůli němu samému.
Naplno být tedy znamená bytostně milovat. Životní volba a obhajoba smysluplných hodnot ve svobodném a odpovědném souladu s bytím, a to v jakékoli situaci, je vlastně jen specificky lidský způsob naplňování řádu ontologické lásky. V jeho přijetí je i hlavní klíč k řešení mezních situací.
Situace je vlastně určitý úhrn vnějšího působení jsoucen na jsoucno, které je podmínečně vyčleněno jako střed situace. Středem „mé“ dílčí situace jsem já; ve vztahu k situaci realizuji svou vlastní svébytnost. Mezní situace je ta situace, v níž mám jen minimální či nulovou možnost další realizace vlastní svébytnosti, situace, v níž stojím na pokraji vlastního (primárně vnitřního) zániku – jestliže zůstávám absolutním středem této situace: jestliže ve znicotňující a k situaci připoutávající sebelásce zůstávám uzavřen vůči zvnitřku naplňujícímu, osvobozujícímu, absolutně směrodatnému proudění lásky-bytí.
Zásadním východiskem z mezní situace je centrovat ji k bytí. Vztáhnout ji k tomuto skrytému středu všech situací všech jsoucen, každé zvlášť i v jejich celku; propojit ji k tomu, co skrytě proniká situaci každého jednotlivého jsoucna a podporuje jeho svébytnost; předat ji hluboké empatii a spravedlnosti lásky.
(V řádu bytí se nám pak jeví to, co nás vrcholně ohrožovalo, zcela jinak: ztráta majetku, společenského postavení, zdraví apod. nám otevře přístup k jasnějšímu pochopení a přijetí osobních hodnot; smrt blízkého člověka pochopíme z lásky k němu jako jeho osvobození a jako nám vzniklý závazek vůči jeho duchovnímu odkazu; ztráta vnějších svobod umožňuje probuzení k vnitřnímu životu; zrada přítele posílí naši schopnost být věrný; hodnotová nejistota, pochybování a pocit absurdity vede k hlubšímu odhalení obecné možnosti milovat.)
Učiní-li člověk středem své situace samo bytí, odevzdává mu i sám sebe – není už pevně usazen ve své pouhé situační identitě – a zároveň sám sebe nalézá identického ve svém zakotvení v lásce, schopného odpovědně brát za svou i jinou situaci než svoji vlastní, a připraveného svobodně se řídit smysluplným řádem bytí, společným pro něho a pro všechna ostatní jsoucna. Miluje, a tedy nezávisle na vlastní situaci nachází a posiluje ve všem, a zejména v druhých lidech jejich vlastní bytí, jejich lásku.
(Kliment Maria Hofbauer, vídeňský kněz, prosil jednou neznámého muže o pomoc pro lidi, kteří se ocitli v nouzi. Muž se na něho osopil a plivl mu do tváře. Kněz klidně vyňal kapesník, utřel si obličej a řekl: „To bylo pro mne. A teď mi prosím dejte ještě něco pro moje chudé.“ Ohromený muž mu vysypal do klobouku celý obsah své peněženky.)
Zahlédnout tuto možnost milovat – možnost podporovat bytí ve všem, co je – a plně se jí otevřít jsme leckdy schopni až teprve v mezní situaci – tehdy, nemáme-li už co „svého“ ztratit. Sama o sobě však tato možnost zůstává pro nás přístupná kdykoliv. Nabízí se nikoli jako možnost definitivního sebezajištění před mezními situacemi (o něž marně usiluje situačně orientovaný jednotlivec), ale naopak – jako možnost svobodného vnitřního vydání se dokonce i mezním situacím ve jménu smysluplného řádu bytí.
Příklonem k bytí není tedy lidský jednotlivec mezních situací zbaven – naopak takový příklon může leckdy být rozhodující příčinou jejich vzniku (Ježíš, Sókratés a další) – je však zbaven daleko nebezpečnější věci: vnitřní fascinace jimi. Ztrácejí nad ním moc, záleží-li mu na něčem větším, než jsou ony.
Mezní situace jsou trvale možnou součástí existence každého jsoucna (srov. sub 1), nelze se jim zásadně vyhnout. Je tedy třeba být na ně připraven: s moudrostí, nadějí a odvahou (srov. sub 3) jim předem rozumět jako něčemu, co nás vrcholně podněcuje k tvořivému přijímání bytí. Proto lze mezní situace někdy dokonce vyhledávat – jako náročnou, ale nejpřímější cestu k hlubšímu sjednocení s bytím. Postupné aktivní vystavení se vysoce obtížným životním podmínkám (askeze) a postupné aktivní zpochybnění všech hodnotových opor, pouhých „směrovek“ lidského života, ve jménu toho, k čemu vposledku míří (mystika), vede k postupnému zvětšování nezávislosti na situačním kontextu života. Člověk je (bez dalšího) a toto „je“ skrze něho působí jako činná láska silnější než smrt, než slepá žízeň po životě. Člověk je přijat, prostoupen a nesen bytím, pro něž se rozhodl a jemuž bez jakýchkoli výhrad slouží.
V této perspektivě jsou mezní situace zahrnuty do života jako dynamizující prvek skrytého růstu k plnosti bytí. Jde-li o tento růst implicite a vposledku v každém lidském životě, může být přijetí „imperativu“ a řádu lásky paradigmatem optimálního lidsky možného (i když ve své možné dokonalosti běžně nedosažitelného) postoje k mezním situacím.
Na závěr
Ukázalo se, že klademe-li si – navzdory drásavým dojmům – důsledně otázku, jaká je pravda mezních situací, dojdeme v zásadě k tomu, že mezní situace je jakási velmi náročná a důležitá lekce v našem „umění být“. V ní jako v situaci nejhlubší krize se vždy jedinečně, v určitém neopakovatelném úhlu, otvírá otázka nejzazší perspektivy lidského života, jeho celkové hodnoty a smyslu, jeho absolutní vztahové konstanty. V situaci ztroskotání hledá člověk sám sebe na pozadí nějakého vyššího smyslu, který by mu umožnil nejen zvládnout ohrožení, ale i růst.
Čím je nalezený smysl plnější, obecnější – absolutnější a zároveň univerzálnější –, tím velkoryseji a pravdivěji může člověk svou situaci přijmout a tím tvořivěji si s ní poradit. Krátkozraká řešení, upnutá pouze k relativním a parciálním, ryze funkčním kontextům lidského života, neumožňují plné rozvinutí všech lidských vztahových potencialit, které mezní situace podněcuje, a odsuzují tak člověka leckdy k doživotní duchovní invaliditě, bytostné nenaplněnosti, k živoření ve vnitřní odkázanosti na to, co je vlastně pod jeho ontologickou úroveň.
V této souvislosti není bez významu vliv lidského působení na ohroženého člověka. V hlavním textu bylo od této otázky úmyslně abstrahováno, z toho důvodu, že člověk v mezní situaci zůstává vždy v podstatě osamělý. Kromě toho absolutní orientace člověka může být druhou osobou zprostředkována jen do jisté míry.
Ohroženému člověku lze jistě poskytnout situační podporu: ekonomickou, sociální, lékařskou, psychologickou, ideovou. Tato podpora by však nikdy neměla zastínit, potlačit nebo nahradit pomoc bytostnou, duchovní. Ta na rozdíl od zdánlivě jí příbuzné psychologické a ideové pomoci nespočívá ani v jemné duševní manipulaci, ani v předkládání hotových „absoluten“, ale v prostém spolubytí. Jsem s druhým v jeho situaci, aby i on mohl v této situaci být. Společně tedy otvíráme možnosti bytí v dané situaci.
V této láskyplné podpoře svébytnosti druhého člověka jde samozřejmě nejprve o to, aby u něho byla vůbec překonána (vyskytuje-li se) nedůvěra v existenci hlubšího než situačního ontologického kontextu. Tato nedůvěra často vzniká na základě dosavadního zakoušení lidských vztahů jako pouze situačně vázaných. Na tomto základě vzniká i analogicky zploštělé sebepojetí. Duchovní spolubytí jakožto nadsituační (v jakékoli situaci trvající) lidský vztah je naproti tomu pro ohroženého člověka uklidňující klíčovou zkušeností, spolehlivou branou k nadsituačnosti vůbec. V jejím zásadním kontextu je už pak víceméně sám schopen pochopit a zachránit svou ohroženou svébytnost před rozkladnou mocí situace. (Je schopen ve svobodě vůči situaci a v odpovědnosti vůči bytí volit a zastávat smysluplné hodnoty.)
Tato bytostná pomoc jednotlivci ocitnuvšímu se v mezní situaci by měla vždy převažovat nad pomocí situační. V pouhé situační pomoci je totiž skryto nebezpečí jednostranného posilování stále jen situačního kontextu, který se vlivem takovéto pomoci může stát pro ohroženého člověka definitivně začarovaným kruhem. Absolutizací situačně funkčního hlediska (vnucovaného leckdy i v dobrém úmyslu) vzniká nebezpečí prohloubení mezní situace, která je doopravdy překonatelná jedině „zevnitř navenek“ – záchranou a posílením nejvlastnější svébytnosti jednotlivce.
Intenzivní situační pomoc bez nadsituačního spolubytí také uvrhuje ohroženého člověka do situační závislosti na pomáhajícím, kdy ohrožený až jakoby přestává žít svým vlastním životem a lidsky nedůstojně, únikově čeká, „co s ním udělají“ příbuzní, úřady či psychiatři. Spolubytí naproti tomu vrací člověka jemu samému, jeho vlastnímu bytí. Oživuje v něm bytostnou schopnost svobodného osamění, kontemplace, samostatného hledání, a zároveň mu poskytuje nadsituačně zakotvenou možnost odpovědného sdílení, dialogu, společného tvoření.
Učí ho zkrátka „obcovat“ s bytím: přijímat ho v sobě a podporovat ho v druhých. Je to zároveň i nejúčinnější prevence jak podléhání mezním situacím, tak i vytváření zbytečných mezních situací v jakýchkoli rozměrech (srov. Úvodní poznámky). Je to i jediné východisko k takovému měnění lidských situací, které by probíhalo bez nepředvídaných ohrožujících následků, skutečně v bytostném zájmu všech lidí – protože v hlubokém souladu s bytím.
