Filosofie a křesťanství
Prvotní oboustranně traumatizující setkání filosofického rozumu a křesťanské víry na athénském areopágu – „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy“ (Sk 17,32) – bylo pouze zárodečným projevem výrazného tvořivého napětí, produkujícího během uplynulých dvou tisíciletí širokou škálu vzájemných vztahů. Plné vzájemné otevření a přijetí se pochopitelně ukázalo jako nejobtížněji dosažitelné. Filosofie jako „ohrožení víry“ a křesťanství jako „tmářský předsudek“ zůstávají základními formulacemi vzájemné uzavřenosti a odmítání. Naproti tomu snaha o vzájemnou asimilaci byla a je vždy určitým pokusem o oboustranné uznání, popřípadě pozitivní využití, ale zároveň nepřipouští zcela autonomní a neredukované rozvinutí asimilovaného protějšku: „křesťanskou filosofii“ a komplementární „filosofické křesťanství“ nelze pokládat za zcela svéprávné a celistvé. Patrně jen pravý dialog dvou nezávislých, samostatných identit může vést a vede k plnému vzájemnému potvrzení a hlubokému vzájemnému obohacení.
Předpokladem tohoto vztahového naplnění je oboustranné uznání, že filosofie i křesťanství jsou schopny vzájemně nezávislého vlastního kontaktu se skutečností. Tento kontakt zajisté může být na obou stranách i relativně kusý: omezený na skutečnost světa, člověka, bytí; filosofie i křesťanská teologie mohou být ateistické, věnují-li se jen obrazům Boha v souvislostech stvořené skutečnosti. Filosofie i křesťanství jsou ovšem schopny také dialogu s Bohem. A zdá se, že teprve právě hloubka a intenzita tohoto dialogu s sebou přináší možnost dialogu i mezi nimi samými.
Ve vzájemné rozmluvě upozorňuje křesťanství filosofii na určité unikátní skutečnosti, jako je biblické Zjevení, křesťanské vyznání víry, svátostná struktura církve apod., v nichž je nepostradatelně zakotven křesťanský dialog s Bohem, a filosofie přijímá a zvažuje tyto skutečnosti ve světle svého dialogu s ním. Zároveň sama upozorňuje křesťanství na určité jí samé nepostradatelně vlastní postoje, jako je radikální tázání, nepodmíněný vztah k pravdě, kritická sebereflexe apod., které otvírají dialog s Bohem jí a samy se v něm tvořivě prohlubují; křesťanství zkusmo přijímá tyto postoje a zkoumá jejich prospěšnost v celistvém kontextu vlastního vztahu k Bohu. Filosofie a křesťanství tedy mohou svým dialogem v sobě navzájem zpětně podporovat dialog s Bohem: bránit si v poklesu do antropocentrických rámců pouhé ideologie, rétoriky, politiky, estetiky apod., navzájem se chránit proti uzavření se do monologických, imanentizujících, konzumních postojů.
Křesťanství a filosofie se mohou naučit naslouchat i mluvení toho druhého tváří v tvář Bohu a navzájem vnímat svá nejhlubší obdarování, která se aktualizují a rostou právě v tomto mluvení, a vnímat tak i významné obsahy, které tu k člověku jedním či druhým způsobem přicházejí. Dialogická filosofie je tak schopna rozumět i oné unikátní řeči křesťanství o třech základních tvářích Božího zjevení – o Bohu, který všechno stvořil a dal všemu svůj řád, který se vtělil do konkrétního člověka, aby ukázal lidem cestu k vykoupení, a který v každém člověku svou osobní přítomností zapaluje plamen nepomíjivého života. Může se s podstatným užitkem filosoficky tázat, jak je tato biblická a každodenní zkušenost dialogu s Boží Trojicí vůbec možná, a prozkoumávat podmínky tohoto setkávání s Bohem, které se otvírá právě jen na půdě křesťanství. Filosofie může s křesťanstvím rozmlouvat o tom, co podporuje a co ohrožuje jeho i její dialog s Bohem, a o tom, kdo je Bůh. Může pomáhat především křesťanské teologii více či znovu mluvit o Bohu.267
267 Realizace této potenciality byla ještě nedávno poněkud utlumena – snad růstem monologické únavy: Zhruba od 60. let byla křesťanská víra teologicky reflektována nejčastěji jen jako pokus, který nemá žádné měřítko mimo sebe či nad sebou. V těchto souvislostech se lze právem domnívat, že i soudobé křesťanské dilema „fundamentalismu“ a „sekularismu“ je do jisté míry podmíněno právě omezením teologického dialogu s Bohem.
A koneckonců může spolu s křesťanstvím klást i tuto obecnější otázku dialogického myšlení: Je vskutku pravda, co tvrdí přesvědčivé postkulturní rčení – že „všechno už bylo řečeno“ – anebo jsme v jistém dost významném smyslu ještě nezačali opravdu mluvit? Svobodná pluralitní dynamika lidského bytí (jejíž potenciality lidstvo uskutečňuje od samých počátků své existence) je ve vztahu k Bohu (jímž můžeme být obdarováni nejen jako křesťané nebo filosofové) tou nejcitlivější možnou půdou, na níž se proti jakékoli umrtvující pravděpodobnosti i dnes ještě otvírá dějinná budoucnost a obnovuje lidská řeč.
