Porozumět současníkům

Teologické texty, 2007, 2, s. 57

Kristovo „Jděte a učte všechny národy“ (Mt 28,19) určitě není výzvou k nenáročným monologům. Tato výzva dokonce podstatně souvisí i s modlitbou na kříži — „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34) — která je východiskem k dialogu nejen s těmi, kteří s námi potenciálně souhlasí, ale i s těmi, kdo aktivně zastávají názory nám velmi cizí, a proto nám (někdy bona fide) ubližují. Zejména obrácení svatého Pavla je pro všechny časy platnou ukázkou toho, jak se člověk může změnit, je-li poučen milujícím Bohem, nikoli zatracen lidskou unáhleností.

Zkušebním podnětem pro křesťanskou schopnost nereagovat pouhou jednoduchou negací ani na „urážku víry“ bylo loňské uvedení filmu Šifra mistra Leonarda. Ukázalo se, že křesťané (například v pákistánském Karáčí) jsou schopni masově protestovat proti dílu, které nikdy neviděli. Ti vzdělanější se ohrazovali poznatky z oboru historie nebo filmové estetiky — jako by to mohly být argumenty proti především symbolickému poselství zmíněného filmu. Jiní se povznesli k usměvavému ignorování jakékoli možné hlubší výpovědi tohoto díla.

Takovéto více či méně nepřátelské míjení odhalilo vcelku přesně míru našeho neporozumění „národům“, k nimž máme „jít a učit je“. Avšak nejsme-li ochotni pozitivně komunikovat ani s příslušníky vlastní civilizace jen proto, že sami od sebe nepřijímají či nerespektují naši víru tak, jak bychom si — často bez vlastního nasazení pro ni — přáli, pak se může stát, že náš Pán, který nás k nim posílá, přestane komunikovat naopak s námi.

Pozitivní alternativou totálního odmítání je už tradičně onen takzvaný „lepší křesťanský výklad“. Kdybychom se do něj chtěli nyní pustit ve vztahu ke zmíněnému filmu, museli bychom nejprve prozkoumat, na které hlavní pilíře naší víry film skutečně útočí (ev. neútočí), a pak zjišťovat, zda nemůže obsahovat také nějaká pozitivní sdělení, na která by se dalo dialogicky navázat. Máme se o to pokusit?

První pilíř — Bůh: Sofie jako představitelka hlavních hodnot, k nimž se filmové sdělení přiklání, říká zločinnému mnichovi: „Bůh vrahy nemá rád, spálí je.“ Jinými slovy: Bůh není na straně zla, naopak zůstává garantem spravedlnosti.

Druhý pilíř — Ježíšovo Synovství: Profesor Langdon, který má hlavní podíl na pozitivní proměně Sofiina vztahu k náboženským hodnotám, jí v závěru filmu vypráví, že se v dětství (poté, co spadl do studny) modlil k Ježíši Kristu, protože „on asi není jen člověk, ale i Bůh“.

Třetí pilíř — svatost církve: Mafiánsky si počínající biskup z Opus Dei říká: „Kdyby Vatikán věděl, co děláme, exkomunikoval by nás.“ Filmová výpověď tedy rozlišuje: vidí v církvi i zásadní záruky dobra.

Porovnejme nyní pro získání určitých měřítek tento duchovní půdorys filmu — který se svým způsobem hlásí ke zmíněným třem pilířům katolické ortodoxie — s parametry jiného známého díla, rovněž v posledních letech zfilmovaného, jež se na několik desetiletí stalo mýtem i pro nezanedbatelnou část křesťanů: Právě onen oblíbený Tolkienův Pán prstenů naopak nijak neodkazuje k dobrému Bohu jako nejvyššímu garantovi spravedlnosti, na nejvyšším místě nalézáme naopak vševědoucího a takřka všemohoucího ducha zla; spásu si nakonec musejí vlastními silami vybojovat samy lidské (a všelijaké jiné) bytosti. Je snad nekriticky přijímané zakořenění tohoto mýtu v povědomí několika generací z křesťanského hlediska přijatelnější než loňská masová „šifrománie“? (Nepatrná ilustrace: Na otázku, kým je pro ni Ježíš Kristus, odpověděla jedna Tolkienem poznamenaná česká křesťanka: „Ježíš je nejvyšší elf.“) Šifra se naproti tomu alespoň zhruba pohybuje na úrovni křesťanského vyznání a křesťanské symboliky.

Její patrně nejprovokativnější výpovědí je ovšem takřka za každou cenu budovaná konstrukce pro křesťany nepřijatelného mýtu, že Ježíš byl ženatý. Film se ovšem raději neuchyluje k názornému tlumočení této představy. Vedlo by to totiž k již umělecky dostatečně ověřenému poznatku, k němuž svým deskriptivním stylem došel před nedávnem už Scorseseho film o „posledním pokušení“ Ježíše Krista: že v životě Spasitele by bylo manželství evidentně absurditou, schopnou zmařit všechno, kvůli čemu přišel na svět. Snad právě proto se Šifra zabývá Ježíšovým údajně erotickým vztahem nikoli popisně, nýbrž jen jako logickým předpokladem hlavní teze díla: že se nezávisle, mimo dosah jakékoli lidské manipulace (církevní i necírkevní) někde podařilo uchovat jedinečné, nejvlastnější, nejposvátnější „dědictví“ Ježíše Krista — jeho genovou výbavu.

Lze pochopit, že důvody srdce jsou někdy silnější než rozum. Zejména vlivem nejrůznějších zklamání z lidské křehkosti, která jsou ve filmu, zejména pokud jde o církevní historii, intenzivně ventilována. Právě křesťan ovšem neméně dobře ví, že kdyby záleželo pouze na lidech, Ježíšovo skutečné živé dědictví by už dávno podlehlo zkáze.

Obrazotvorná touha po nedotknutelném zajištění trvalé přítomnosti čehosi božsky čistého a pozitivního mezi lidmi — jestliže se zatím nesetkala se zázrakem každodenní asistence Boží milosti u lidských záležitostí, a především s Eucharistií jako tím skutečně jedinečným a nezničitelně životodárným důsledkem Vtělení — se pochopitelně snaží najít jakékoli důvody pro svou naději. Máme jí to vyčítat, nejsme-li sami s to nabídnout jí spolehlivější oporu způsobem pro dnešní touhu opravdu přesvědčivým? Máme se skutečně cítit ukřivděni její náhražkovou, svévolnou fantazií a její částečně oprávněnou nedůvěrou k našemu společenství? Neměli bychom místo rozpačitého pohoršení a kromě spravedlivé obhajoby faktů také tiše prosit, aby v nás pod Božím pohledem dozrálo to pravé oslovení pro naše současníky? S pokojnou připraveností skutečného svědka, který chce nikoli kopat příkopy, nýbrž stavět mosty, je možno ocenit každou, jakkoli bizarním, pohádkovým způsobem vyjádřenou, tendenci lidského ducha k usilovnému ochraňování „dobra“.

Bůh mezi námi — to je tajemství, kterého se — na rozdíl od jiných současných mýtů — Šifra mistra Leonarda znovu dotýká. Že je v souřadnicích běžného dnešního myšlení tato Přítomnost asi nejzřetelněji vyjádřitelná právě jen pomocí primitivní představy o biologicky dědičné informaci, to možná není nejpodstatnější. Podstatná je naše odpověď. „Můj služebník nalomenou třtinu nedolomí, neuhasí doutnající knot“ (Mt 12,18—20; srov. Iz 42,1—4).